Tak trochu na zakázku…

Tak jsem si po dlouhé době udělal čas na další focení. Musel jsem. Když vám totiž napíše slečna, která focení doslova miluje, že má deprese a že by je chtěla nějak ztvárnit, nemůžete odmítnout.

Tyhle temné kouty lidské mysli, plné sebedestruktivních tendencí, to je něco co mne opravdu zajímá. Ale jak vyjádřit tu tíseň? Tu tmu? Ten křik o pomoc, který nikdo jakoby neslyšel, to zoufalství a neschopnost se znovu nadechnout? Samozřejmě tak, aby to bylo stravitelné a dalo se na to koukat. Já nejsem žádný velký umělec a slečna modelka sama chtěla, aby fotky deprese na diváka nepřenášely (to bych ani nafotit nedokázal), ale aby ho spíše upoutaly a pořád více bavily než děsily. Mno zajímavé zadání. Tahle objednávka byla rozhodně výzvou.

Domluva byla naprosto perfektní, námět i místo focení jsme dali dohromady během okamžiku, prostorná půda bytového domu s atmosferickým světlem z malých střešních oken byla to pravé. Zbývalo jediné…čas. A i ten jsem si nakonec našel:-)

Konečně jsem asi pochopil rozdíl mezi modelkou a múzou. Tímto výrazem se na instagramu v popisu chlubí celá řada převážně zahraničních modelek. Slečna jen sršela nápady, přinesla tašku plnou rekvizit, delší setrvání v póze jí nedělalo problém a výraz v obličeji nebylo potřeba kontrolovat vůbec, v podstatě sama věděla co má dělat. Paráda! Takovou modelku všem přeji a rozhodně doporučuji.

Celý den se venku střídaly mraky se slunečným počasím a skrze skromná okna ve střeše světlo měnilo intenzitu a charakter dost často. Nedovolilo nám tak využít celý půdní prostor a museli jsme se držet útlého sloupu světla pod okny. Fotky tím ale získali docela atmosféru.

Přesto, jak už to u mě bývá, jsme měli hlavní téma odfoceno docela rychle a tak jsme zkusili ještě trochu improvizovat. Zkrátka přišla řada na modelčinu tašku. Bohužel jsem si, já nešika, omylem pootočil clonovým kroužkem a netušil, co z jednoho celého filmu vyleze. Nebylo jisté, zda jsem chybu udělal hned na začátku, kdy by to možná napravil push při volání, a nebo jen při posledních pár fotkách. Nakonec jsem se rozhodl vyvolat film normálně, díky čemuž vylezly už tak tmavé fotky ještě tmavší:-( A to jsem ty podařené střílel jako obvykle na „plnou díru“, tedy f2.4 s časem 1/60 a z ruky!!!

To jsme ale měli pořád nafocené jen tři filmy a můj proces vyvolávání mám pro hospodárnější využití vývojky nastaven na volání 4 filmů za jedno sezení. Rozhodli jsme se jít tedy ještě do zahrady a tam prostě nastřílet ještě jeden film.

 

 

Mno a to je celé. Z fotek mám velkou radost; zase jsem se v tom trochu zlepšil, trochu posunul a prošlápl cestu kousek dál. Teď, když se mi v hlavě konečně rýsuje dlouhodobější projekt, nebude to možná takový hokus pokus jako na začátku. Každým dalším focením se blížím k „TOMU SVÉMU“.

Poznámky k procesu:
Pentax 6×7
Takumar 105mm f2.4
Takumar 165mm f2.8

Ilford HP5+@400

Xtol 1+1, prvních 30s překlápet, pak 10s/1min, 20°C, 12min

Ilford FP4+@125
Xtol 1+1, prvních 30s překlápet, pak 10s/1min, 20°C, 10min

Epson V600

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *