Teorie evoluce fotografa

Kdysi jsem fotil na digitál. Všude jsem ho s sebou tahal, fotil co mě kolem zaujalo a generoval plno snímků předem určených k zapomenutí. Přinesl jsem foťák domů, vyjmul paměťovou kartu, vložil do notebooku a začal zběsile upravovat v naději, že z průměrného snapshotu vybrousím klenot; fotografii, kterou mi bude každý závidět. To se samozřejmě nedělo a když už z toho byl koukatelný snímek, nějak jsem nebyl moc spokojen. Vlastně vůbec.

To nemluvím o dalším negativním jevu takového cvakání. Podle aktuálně diskutované teorie co si člověk vyfotí, a že digitálem je velmi snadné nacvakat tunu zbytečností, mozek nějak hůře ukládá do paměti. Jakoby fotografii používal jako externí paměť a tak si člověk hůře vybaví detaily a časem onen moment zapomene úplně. Nic si navíc pořádně neužijete, protože pořád řešíte jak nastavit aparát, jaké je světlo, kompozici, čekáte na ten nejlepší okamžik, případně abyste ho nezmeškali nafotíte celou sérii fotek absolutně všedního okamžiku. Dovolená je sice na paměťovce, ale v hlavě ani stopa po zážitku. Zkrátka jen dokumentujete svět okolo pro nic. Do toho mi z fotek prostě pořád chyběla radost.

Po nějaké době, to už jsem se o fotografii docela zajímal, jsem dostal při brouzdání internetem nápad pořídit si dekoraci na poličku. Spojit svoji vášeň pro fotografii, starožitnosti a trochu toho vlastenectví a pořídit Flexaret. Jenže věci jsou od toho, aby se používali a tak na poličce nezůstal, já začal dávat dohromady temnou komoru a zanedlouho jsem v tom lítal. Analog…to je ono!

A nebylo. Pořád tomu něco chybělo, ale byl jsem o krok blíž. Fotografie na film má totiž tu vlastnost, že začnete nejen víc myslet o každém snímku, víc přemýšlet před stiskem spouště, ale také celý proces světlomalby chápat  trochu jinak. On je totiž skutečně rozdíl, jestli tvoříte fotku v digitálním prostoru, nebo mít obtisk světa skutečně v ruce! Jako sádrový odlitek. Doslova vnímáte každé políčko filmu jako okno do minulosti, jiné reality. Ano, fotografie je podle jedné teorie vzniklým průsečíkem dvou realit. Reality přítomnosti a minulosti od okamžiku pořízení snímku.

Například portrét. Vyfotíte někomu portrét, jedno jestli jako pasovku, nebo pokus o umění, říkáte si jak jste toho človíčka nezachytili a nevystihli…omyl. Ta fotografie o něm řekne leda to, jak asi vypadal v době vzniku snímku. Právě v tom jediném okamžiku stisku spouště. Hned v ten samý moment se ale tohle jeho obtisklé JÁ stane minulostí, protože to přítomné je o něco starší. Obraz už vlastně neodpovídá předloze. Každou vteřinou se totiž všechno kolem mění, včetně lidí. Fotografie tedy nikdy nezachycují svět takový, jaký je, ale jaký byl.

Můžete si sice skrze obrázky vyvolat vzpomínku na svoje blízké, na důležité okamžiky svého života, ale ruku na srdce, kolik takových okamžiků doopravdy bylo, aby je stálo zato mít zvěčněné? Máte harddisk plný fotek? Kolikrát jste se na ně doopravdy podívali? Harddisk plný minulosti…plný zážitků, které váš mozek díky fotoaparátu vytěsnil z paměti.

Proč toho vlastně nevyužít? Šikovnou manipulací (neplést s fotomanipulací) a inscenací lze vytvářet vlastní reality a světy, rekonstruovat pocity a myšlenky, které stisknutím spouště smažete ze své paměti, vytěsníte z mysli a možná i ulehčíte duši. Není tedy lepší svět kolem sebe vnímat očima, hlavou a srdcem spíš, než skrze hledáček, a nasbírané zážitky, zkušenosti a vjemy pak na diváky přenést šikovně vykonstruovaným snímkem, který sice nepoví JAK to bylo a JAK vše a všichni vypadali, ale JAKÉ to bylo a JACÍ všichni byli? A ještě se třeba (Zara Meduna tomu říká, myslím, „démoni“) zbavíte zátěže v mysli a na duši, protože fotka to ve vás tak nějak smaže. Není to cesta jak vystihnout podstatu? Možná ne, ale dost možná ano. Protože tohle je podle mě to, proč fotografii nakonec shledali uměním, ačkoli se o tom velmi dlouho vedly spory.

A tak jsem s dokumentováním okolí přibrzdil (úplně přestat nejde, pokud vás baví už samotná činnost fotografovaní jako taková:-)) a z fotek mám teď o něco větší radost než na začátku. Sice mi zatím to vyhánění démonů nejde jak bych chtěl, k učení je toho ještě mnoho, ale přesto mám mnohem lepší pocit z opravdu tvůrčí práce. K dokonalosti už chybí jediné. Nějaké nosné téma k dlouhodobějšímu zabývání a zkoumání.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *